Červenec 2012 - Dolomity

Rok utekl jako voda a stejně jako v letech minulých byl čas přesunout se do Dolomit. Lezení v Italských Dolomitech je prostě bomba. Krásné vápno ostře kontrastuje se zelenými loukami a modrým nebem. I počasí je tu stálejší a když už náhodou nedovoluje lezení dlouhých cest, je tu nepřeberné množství sportovních cest.

V neděli 1. přijíždíme s Patrikem a Míšou do Vigo di Fassa, balíme nejnutnější a mikrobus nás vede k chatě Gardeccia. Odtud pokračujeme pod Rosengartenspitze k chatě Vajolet, ale oproti loňsku tu nezůstáváme a pokračujeme na horní refugio Alberto. Počasí je super, takže vyrážíme na odpolední výstup Delagovou hranou na Delagoturm. Je za IV+ a jeideálním výstupem na seznámení s horským lezením.

V pondělí pokračujeme lezením na Winklerovu věž cestou od pana Stegera za VI. Dá nám trošku zabrat a tak odpoledne relaxujeme a užíváme si výhledy na okolní kopce. 

V úterý plánujeme přesun na Selly. Předtím ale ještě lezeme na Punta Emmu cestu Piaz Riss. Obtížnost se liší dle průvodců. Podle olezenosti v koutě pod komínem se přikláním k V+. Pak už se jedná o krásný Genusskleterei :-). V pořádku sestupujeme na Vajolethütte a loučíme se s Rosengartenem pivkem.

Po noci na parkovišti u vodopádu jdeme ve středu na Schubertovu cestu na Piz Ciavazes. Nutno říct, že Pit je nejen skvělým autorem metodické trilogie Bezpečnost..., ale i citlivým tvůrcem cest. Tahle VI. vedoucí při hraně je opravdovou perlou. Končíme na Gamsbandu. S příchodem na parkoviště na nás dopadají první kapky.

Poslední dva dny už trochu chybí síly a hlavně stálejší počasí. A tak jsou čtvrtek a pátek ve znamení lezení sportovek na Passo Gardena a u vodopádu Pian de Schiavaneis. Nechybí pizza u Luigiho v Canazei. Odpoledne Patrik s Míšou mizí na sever a večer přijíždí kluci Chabříci. Večer sledujeme záchranu lezců z Abrahamovi hrany na Ciavazes. Těžko říct, co je vedlo k nástupu do dlouhé cesty odpoledne a hlavně v počasí, kdy prší téměř každou hodinu. Nicméně vrtulník kluky sundavá a odlétá s nimi směrem k Passu Sella. Takže snad vše dopadlo dobře.

Kluci se chtějí rozlézt a proto si jdeme dát kratší cesty na První a Druhou věž Selly. Ráno se štěstím utíkáme před sprchou, kterou posílá lezec z vrcholu Tissiho cesty. Trenknerův kout za V+ je kupodivu prázdný a tak neváháme. Kluci nemají problém ani v oklouzaném koutku a cca za 2 hodiny jsme na vrcholu. Času je spousta a počasí perfektní. Pokračujeme tedy cestou Kostner Verschneidung za IV na vrchol Durhé věže. Odtud pozorujeme kluky ve Vinatzerovi na Třetí věži a vzpomínáme na náš loňský výstup touto cestou. I poněkud nepříjemný sestup zvládáme a těšíme se na koupel u vodopádu.

V neděli vstáváme brzy, abychom byli první ve Velkém Micheluzzim. Cesta vede opět na Piz Ciavazes. Je za VI+ a celkem devadesátimetrový traverz je opravdovou lahůdkou. Odpoledne se přesouváme do oblasti Moiazzy. Čeká nás nádherný kout Dolomit. Žádní lidé, žádné motorky a klid.

V pondělí je nádherné počasí a my nastupujeme k cestě Decima V+. Tak perfektní lezení jsme snad v Dolomitech ještě nezažili. Maglajz skoro není potřeba. Leze se po velkých chytech v kolmé až místy převislé stěně. Slyšet je jen cinkání kravských zvonců. Prostě skoro ráj. Pivko na refugio Carestiato nemá chybu. 

Předpověď na další dny není ideální a tak mizíme, neradi, na Passo Falzarego. V úterý si dáváme Jižní hranu IV+ na Hexenstein. Poslední délky už jsou sprintem k vrcholu za potlesku hromu. Kousek pod vrcholem jsou naštěstí vybudované hluboké kaverny z dob 1. světové války. V nich nacházíme bezpečný úkryt. Bouře nemá dlouhého trvání a dolů na Passo Valparola sestupujeme zase na sluníčku.

Středa 11. je posledním dnem. Před odjezdem domů lezeme na Cinque Torre cestu od paní Myriam za V+. Je třeba říct, že je třeba překousnout značnou opotřebenost cesty, která je daní za její odjištěnost. Jako bychom to měli vypočítané, padají s posledním slaněním na naše hlavy první kapky. Pizza v Alta Badii a tradá domů.

Díky všem zúčastněným za príma dva týdny a klobouk dolů před jejich výkony.

Tak zase příště.